Skupina senátorů (navrhovatelka) se domáhala, aby Ústavní soud zrušil napadená ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi a zákona o některých přestupcích. Podle navrhovatelky vytvořila úprava základ pro jinak neomezený a nepřípustný zásah do práva na pomoc v hmotné nouzi. Konkrétně napadla § 48 odst. 4 ve slovech: „není-li dále stanoveno jinak“, § 50 odst. 2 až 6 a § 51a zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, a § 12 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění zákona č. 327/2021 Sb.

Úprava podle navrhovatelky umožnila zbavit dávky pomoci v hmotné nouzi nejen pachatele přestupku, ale s ním i osoby společně posuzované ve smyslu zákona o pomoci v hmotné nouzi. Jde o přímý dopad na osoby společně posuzované, které se nedopustily přestupku, neboť i jejich dávku lze užít na úhradu pokuty. Tato kolektivní odpovědnost je sice v zájmu nezaopatřených dětí omezena tím, že dávka je chráněna do určité výše pro děti v určitém věku. Průměrná výše doplatku na bydlení pro celou rodinu v květnu 2021 dosahovala výše 8 587 Kč. Zachování doplatku na bydlení jen pro nezaopatřené děti ve zmíněných částkách představuje zásadní ekonomický zásah za předpokladu, že z redukované částky musí vyžít celá rodina. V rodinách, ve kterých nezaopatřené děti nejsou, může být dávky zbavena i osoba staršího věku nebo osoba zdravotně postižená, o kterou se ostatní členové rodiny starají. Napadená úprava umožňuje bezprostřední postih pomoci v hmotné nouzi také osoby bezúhonné, a to na základě jednání jiné osoby, za kterou postižená osoba nenese žádnou právní odpovědnost. Jde tak o nepřípustný kolektivní trest. Správní orgán za spáchání přestupku uloží trest, při kterém vezme v úvahu obvyklé okolnosti, následně však bude vykonán trest, který bude svým dopadem jiný a citelnější, popř. bude vykonán na jiné osobě. Dochází tak k odlišnému postupu ve srovnání s osobou, která není v hmotné nouzi. Není právně uznatelné, aby důsledky formálně identických sankcí nesly osoby výrazně odlišně na základě svého bohatství či chudoby.

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) návrhu (zčásti) vyhovělo a zrušilo § 51a zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, a související ustanovení. Ústavní soud úpravu považoval za nepřípustnou v demokratickém právním státě.
 
Zrušená ustanovení před Ústavním soudem neprošla testem proporcionality. Podstatou poskytování dávek pomoci v hmotné nouzi je zajištění takové úrovně hmotného zabezpečení, aby oprávněné osoby mohly vést alespoň elementárně důstojný život bez „automatického“ vyčlenění ze společnosti či ztráty veškeré osobní autonomie. Napadená úprava v konečném důsledku zasahovala do samotné podstaty práva na pomoc v hmotné nouzi jakožto sociálního práva.
Cílem úpravy bylo dosáhnout, aby se příjemci dávek nedopouštěli nezákonného jednání, a motivovat je, aby se integrovali zpět do společnosti. Tyto cíle jsou podle Ústavního soudu legitimní. Úprava však již neprošla testem nezbytnosti. Zákon o pomoci v hmotné nouzi totiž obsahuje jiné, šetrnější mechanismy pro srážky dávek, které byly například přiznány neprávem. Tato existující úprava je pro případné srážení dávek dostatečná a současně zaručuje zachování alespoň minimálního příjmu příjemcům dávek (celých rodin). Jde tak zjevně o šetrnější přístup k ústavně zaručenému právu na pomoc v hmotné nouzi.
Ustanovení § 51a zákona o pomoci v hmotné nouzi, které umožňuje provádět srážky na úhradu pokut uložených za určité přestupky z příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení, tak podle Ústavního soudu porušuje právo pachatele přestupku a tzv. osob, které jsou s ním podle zákona společně posuzované, na pomoc v hmotné nouzi zaručené v čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Postihne-li srážka z příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení i společně posuzovanou osobu, dochází navíc k porušení principu individuální odpovědnosti za zavinění.